_______________________________________________________________________________

Man Down - Part 7

16. června 2013 v 0:00 | Basee‼Kris |  Man Down
Tak jak tak koukám, článek New In se moc neosvědčil... No, co se dá dělat, ale něco mě přece je napadlo. Mohla bych vydat další část Man Down, protože jich mám pár předepsaných. S Eleanor to vidím bledě, místo toho, abych psala, tak se dívám na Doctora ^^. Tak snad se najde ješt někdo, kdo by si tuh povídku přečetl... :)



Part 7

Rachel

Sedím na schodech jako přikovaná jeho hlasem. Nedokážu se pohnout ani o milimetr. Něco mi v tom brání. Podvědomí? Možná je to jeden z důvodů.

Poslouchám jeho hlas. Vpíjí se do každé buňky mého těla. Najednou hlas utichne a mně se sevře žaludek.

Divím se svým reakcím na toho neznámého. Však on je stejný jako ostatní.

Někdo kolem mě projde. Zvednu hlavu a vidím už jen jeho vzdalující se postavu. Než se naději, stojím a mířím bez rozmyslu za ním.

Hlas v mé hlavě mi našeptává zprvu nesmyslná slova. Nezastavuj se, běž za ním. Porozumí ti! Nechtěla jsem porozumět této skutečnosti. Bylo to proti všemu, co jsem za posledních pár hodin zjistila.

Mé nohy ale stále následovaly jeho stopy. Kam vedly, mi nebylo známo, ale nedokázala jsem tomu pohybu zabránit. Zas a znovu.

Dostanu se před dům, do kterého před chvílí vstoupil. Musí to být jeho dům, napadne mě, jako bych právě objevila Ameriku.

Běž za ním, nikdo krom jeho tě neuvidí. Našeptávalo mi mé podvědomí, jako bych stále byla malá holčička, která si neumí poradit. Ale když už mi radilo, měla bych toho využít.

Opatrně se připlížím ke dveřím a s tichým zaskřípáním se otevřou. Vejdu do předsíně, odkud vedou schody do poschodí. Vydám se k nim. Vystoupám po nich do tmavého prvního patra. Procházím chodbou a zastavím se u druhých dveří, potichu jako duch je otevřu.

Nic nevidím. Moje oči si musí přivyknout tomu šeru, které je v celém pokoji díky zatáhnutým závěsům.

Zahlédnu siluetu sedící na posteli, ale otočenou zády. Doufám, že je to on, ale i kdyby ne, nic se nestane. Prostě jen odejdu. A neubudu ho víc hledat, dohodnu si v mysli a udělám dva váhavé kroky směrem do pokoje.

Obejdu postel bez toho, abych do něčeho vrazila a tak se prozradila. Tiším své srdce. Kvůli nervozitě by mi nejraději vyskočilo z hrudního koše a sprintovalo by někam do vedlejšího města.

Je to on! Zaplesá moje mysl. Obličej mu osvětluje pouze světlo z rozsvíceného telefonu. Dívá se na display. Koutky úst mu cukají do nevěřícného úsměvu.

Přejdu přímo před něj. Zbrkle se zastavím a uvědomím si, že vlastně nevím, jak začít. Mysl mi jede na plné obrátky, ale nic kloudného nevymyslím.

Zhluboka se nadechnu a promluvím.

"A-ahoj..." Cukne sebou. On mě slyší! Raduji se v mysli. Zvedá pomalu a opatrně hlavu. Prohlíží si mne, ale chvíli mu trvá, než se dostane k mému obličeji.

Dívá se na mě zcela ohromen. Ale poté se jeho pohled změní a je v něm zlost, z toho, že ke mně vůbec vzhlédl.


"Co tady děláš?!" zasyčí skrz zaťaté zuby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dragilia Dragilia | Web | 16. června 2013 v 20:26 | Reagovat

Jak vidím, nakonec ses k psaní vrátila. :-)
Zatím to vypadá zajímavě. Jen tak dál, ať mám co číst. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama